Zítra začnu. Překonám se. Musím. To zvládnu. Jenže nezačnete. I když jste na sebe naštvaní a nejradši byste se praštili pánví, odložíte to ještě o jeden den. Týden. Měsíc. Do momentu, kdy už není kam odkládat. A realita vás dožene a jste na sebe naštvaní ještě víc.

Jenže co kdybych vám řekla, že to, co skutečně potřebujete, není praštit pánví, abyste se vzpamatovali. Potřebujete pravý opak. Laskavé jednání a empatické vysvětlení, proč se vám to děje. To je totiž jediný způsob, jak skutečně porazit prokrastinaci.

Proč mi to-do listy a úkolníky nepomohly

Když jsem zjistila, že se motám v kruhu prokrastinace, učarovala mě knížka Konec prokrastinace od Petra Ludwiga. Přečetla jsem si název, prolistovala a pomyslela jsem si: „Boží! Konečně jednoduchý návod, který mě vytrhne z prokrastinace.“ Ještě ten den jsem začala číst, tentýž den jsem začala s to-do listem, buzer-lístkem, flow-lístkem a… nezměnilo se vůbec nic. Jediná změna byla, že se mi na stole válelo spoustu nadepsaných papírů.

A přišlo naštvání, že jsem utratila peníze za něco, co mi nepomohlo. A přišla frustrace, že je chyba ve mně, protože je to bestseller, takže naskočilo sebemrskačství, že nestojím za nic. A přišla deprese, že má prokrastinace nemá řešení a nejsem schopná ji změnit.

Pokud se v tom poznáváte, nebojte se, tenhle příběh má šťastný konec. O pár let později jsem totiž tomu přišla na kloub. Proč na mě rady Petra Ludwiga nefungovaly? Protože jsem spěchala a chtěla rychlé řešení. Přeskočila jsem veškeré jeho vysvětlování (proč bych to taky četla, vždyť všechny teoretické pojmy znám, že jo) a rovnou skočila na to, jak tvořit nástroje, se kterými začnu co nejrychleji pracovat. Až po několika letech jsem jeho knihu vzala do ruky znovu, začala poprvé od první strany a pochopila, proč ještě nikomu žádný to-do list „nezměnil život“, i když to od nich řada lidí očekává.

Prokrastinace jako klíčový symptom

Nástroje, které vám mají pomoc s tzv. akceschopností, jako jsou právě to-do listy, buzer-lístky apod., nevyřeší důvod, proč jste do prokrastinace spadly. A právě proto ji nedokáží ani „vyléčit“. Prokrastinace není diagnóza, je to klíčový symptom, kterému musíte věnovat pozornost.

Z mých zkušeností existují 3 hlavní důvody, proč se nemůžete přinutit psát absolventskou práci, bakalářskou práci nebo diplomovou práci:

1. Psaní závěrečky vám nedává smysl.
2. Zažili jste od vedoucího práce arogantní chování, nejasné instrukce, kritiku bez zpětné vazby a další chování vedoucí k demotivaci.
3. Jste fyzicky a/nebo emočně přetížení.

Jinými slovy buď nastala silná demotivace, nebo vyčerpání.

Prokrastinací křičí váš mozek: „Já už nemůžu!“ A instinktivně pod tlakem na něho křičíte zpátky: „Nevymlouvej se a dělej!“ Jenže tím nezměníte, že fakt nemůže. Musíte se zastavit, dodat mu, co potřebuje, aby mohl pokračovat dál.

Najít vnitřní blok

Ke skutečnému vyřešení prokrastinace potřebujete pochopit příčinu. A zároveň hledat ji s laskavostí sám k sobě. S prokrastinací totiž automaticky naskočí i frustrace a ta vás vede k otázkám jako „Proč jsi tak neschopný?!“ nebo „Proč to nemůžeš aspoň jednou odevzdat včas?!“. Nic si nenalhávejme, takhle položené otázka je řečnická. Vy nehledáte příčinu, vy sdílíte frustraci.

Jak tedy na to? Vyzkoušejte sílu meditace, která vám dokáže ukázat i pocity a myšlenky, o kterých jste ani netušili. Pro mě osobně byla dlouho meditace „to-příjemné-povídání-na-józe,-po-kterém-se-mi-chce-vždycky-spát“ a neuměla jsem si ani představit, že bych pomocí ní něco vyřešila. To se ale změnilo letos na jaře, když jsem začala mít panické ataky a nechápala jsem, odkud se berou. Náhodou jsem narazila na podcast Meditace do uší, zaujala mě epizoda 67. Meditace s vizualizací pro překonání strachů a obav, a tak jsem si ji pustila. A po těch 19 minutách jsem nevěřícně hleděla, na co vše jsem přišla… a to byl jen začátek.

Nechápejte meditaci jako řešení prokrastinace. Je to spíše vlak, na který nasednete a doveze vás až do samotného cíle. Tedy k příčině, kterou potřebujete vyřešit.  

Vnitřní motivace cestou

A někdy se může na první pohled zdát, že i když zjistíte, odkud vítr vane, řešení neexistuje. I když vám závěrečka nedává smysl, těžko ji něčím nahradíte. Třebaže vám spolupráce s vedoucím nesedla, ne vždy existuje možnost jej vyměnit. A tak se cítíte zahnaní do kouta, v tom koutě prostě zamrznete a dny do odevzdání jen utíkají.

Z toho kouta vás může dostat jen jediné. Vnitřní motivace cestou. Abyste ji dosáhli, potřebujete pochopit 2 věci:

1. Závěrečná práce není nesmyslná hovadina

Jak vysvětluji na online lekci Jak začít se psaním závěrečky, když to dobře uchopíte, získáte jejím napsáním spoustu užitečných znalostí a dovedností do osobního i pracovního života. A to není žádná prázdná fráze. Stačí se podívat např. na rešerši. Žijeme v době, ve které dezinformace, fake news a hoaxy jsou denním chlebem, takže naučit se kritickou reflexi se vám bude sakra hodit.

Pokud máte problém s prokrastinací, nesnažte se namotivovat pouze získáním titulu. To je málo na to, aby vás to opravdu donutilo psát. Snažte se do závěrečky narvat maximum svých zájmů.

Závěrečná práce je o tom, jak vy jako odborníci vidíte tento svět. Pointa není jen zopakovat si, co říkají jiní. Tohle je vaše chvíle a nedovolte, aby vám ji někdo vzal. Konečně to není o tom, co chtějí jiní, ale co chcete zkoumat a zlepšit v oboru právě vy.

2. Vedoucí práce není autor

Pamatujte si, že závěrečná práce je POUZE vaše dílo. Vedoucí práce má být váš mentor. To znamená předávat zkušenosti, znalosti, rady a inspiraci. Jestliže s vámi nekomunikuje, nebo předává pouze aroganci a nejasnou kritiku, neznamená to, že práci nedokážete napsat. Jen jste místo na mentora narazili na recenzenta. Tedy člověka, který nestojí o to vás vést, ale chce vás pouze hodnotit.

Nabízí se samozřejmě řešení najít si skutečného mentora, tzn. jiného vedoucího, ale ze zkušeností vím, že to není dvakrát snadná rada. Změnu tématu vám nepovolí, nemáte, ke komu přejít, protože je všude plno…

Pokud tedy psaní odkládáte, protože se cítíte nejistí, otrávení a demotivovaní ze spolupráce s vedoucím, přestaňte to brát jako spolupráci a otevřete se realitě, že jste v tom sami a on/ona je jen recenzent. Já vím, že to zní děsivě, ale nakonec ono uvědomění si, že rady a pomoci se zkrátka nedočkáte, vás konečně zvedne ze židle, protože začnete hledat jiné cesty.

Nebudete hledat odpovědi u vedoucího, ale budete je hledat v rešerši, u jiných učitelů, u jiných odborníků. Tím neříkám přestaňte s ním konzultovat, průběžně chtějte jeho recenze, ale víc než recenzi od něj neočekávejte.

No a nakonec nezapomínejte, že v tom nikdy nejste úplně sami, protože #jsemvtomsvami – na Instagramu prostřednictvím příspěvků, na konzultacích jako mentor, při korekturách jako beta čtenář.

 Autor: Stáňa Knapová